Rozhodnutí pro ortodontickou léčbu v dospělosti přichází často po letech odkladů. Dospělý pacient má oproti dítěti jednu výhodu i jednu nevýhodu: lépe chápe důležitost spolupráce, ale jeho čelist už neroste a případné extrakce nebo rozšíření patra jsou složitější. Právě proto je volba typu rovnátek klíčová a měla by vycházet z konkrétní vady, stavu dásní a ochoty pacienta dodržovat režim. Rozdíly mezi fixními a snímacími rovnátky se netýkají jen vzhledu, ale především toho, jak přesně dokážou zub posunout a kolik disciplíny léčba vyžaduje.

Fixní rovnátka, ať už kovová, keramická nebo samoligující, pracují nepřetržitě. Pacient je nemůže vyndat, což je jejich největší přednost i slabina. Zuby se posouvají podle plánu, ale hygiena je náročnější a riziko zánětu dásní roste. U dospělých se navíc častěji objevují recesy a opotřebená sklovina, takže hrozí větší citlivost. Léčba fixními rovnátky obvykle trvá 12 až 24 měsíců, u složitějších případů i déle, a vyžaduje pravidelné kontroly po čtyřech až šesti týdnech.

Snímací rovnátka, typicky alignery na míru, jsou estetičtější a pacienti je oceňují hlavně v pracovním prostředí. Dají se vyndat při jídle i čištění zubů, což usnadňuje ústní hygienu. Jenže účinnost stojí na nošení 20 až 22 hodin denně. Pokud pacient alignery odkládá, posun zubů se zpomalí nebo se úplně zastaví a prodlouží se celková doba léčby. U některých vad, jako jsou rotace zubů nebo výrazné skeletální odchylky, jsou alignery méně spolehlivé než fixní aparát.

Volba tedy nezávisí na ceně ani na módě, ale na diagnóze a ochotě spolupracovat. Ortodontolog by měl pacientovi vysvětlit, co jeho vada vyžaduje, jaké jsou reálné výsledky a jaká omezení přinese každodenní život. Někdy je vhodné kombinovat oba přístupy: začít alignery a drobné dokončení řešit fixními rovnátky. Dospělý pacient, který rozumí kompromisům, obvykle zvládne léčbu bez zbytečných komplikací.